Historie ostrova
Historie ostrova nebyla bouřlivá jen kvůli hurikánům. Podle dávných nálezů byli prvními odvážnými osadníky ostrova asi před 3500 lety pravděpodobně indiáni Ciboney, kteří patřili k jedné z podskupin Arawaků.
Později dorazila z povodí Orinoka v Jižní Americe další skupina Arawaků, přibližně kolem roku 800 n. l. St. Martin pojmenovali díky solné pánvi, která se dochovala dodnes, „Soualiga“ neboli „Země soli“. Byla to společnost, která se v souladu s dobou živila hlavně zemědělstvím a rybolovem. Lidé žili ve stavbách se slaměnými střechami, které byly podle historiků dost pevné, aby odolaly hurikánům. Kdo už někdy viděl hurikán nebo jen jeho následky, ví, že to je vyloučené...
Vytvořili poklidnou civilizaci s jednoduchým uměním a duchovní kulturou.
Jejich život se ale převrátil naruby, když dorazili indiáni Carib, kteří pocházeli ze stejné oblasti. (Jmenují se stejně jako oblíbené pivo, které se na ostrově prodává dodnes...) Caribové byli bojovný národ, a tak podle svého zvyku zabili muže z kmene Arawaků a ženy zotročili. Když Evropané objevili Karibik, společnost Caribů už Arawaky téměř úplně vytlačila.
Opravdový problém samozřejmě začal, až když dorazili Evropané...
Roku 1493, 11. listopadu, na den svatého Martina, spatřil ostrov při své druhé cestě Kolumbus (první dobrodružný cestovatel) a pochopitelně ho pojmenoval Isla de San Martín podle svatého Martina z Tours. Ačkoli ho ale prohlásil za španělské území, nikdy na ostrov nevstoupil a Španělsko navíc považovalo jeho osídlení za nepodstatné a ekonomicky nevýhodné. Jen si představ, že cestovní ruch tehdy ještě nebyl významným hospodářským odvětvím.
Francouzi a Nizozemci po ostrově naproti tomu toužili už tehdy. Francouzi chtěli kolonizovat ostrovy mezi Trinidadem a Bermudami, zatímco pro Nizozemce představoval Saint Martin příhodnou zastávku v půli cesty mezi koloniemi Új Amszterdam (dnešní New York) a Brazílií.
Na ostrově žilo jen málo obyvatel, a tak tu Nizozemci v roce 1631 bez odporu založili osadu. Na ochranu před nájezdy vybudovali pevnost Fort Amsterdam. Prvním guvernérem byl Jan Claeszen Van Campen a brzy nato zahájila Nizozemská západoindická společnost také těžbu soli.
Na ostrově se objevily také francouzské a britské osady. Když Španělé viděli úspěšné kolonie a hospodářský přínos obchodu se solí, začalo jim tohle místo připadat přitažlivější. Další pobídkou k útoku byla španělsko-nizozemská válka, která zuřila mezi pevninským Španělskem a Nizozemskem.
Španělské síly v roce 1633 ostrov Nizozemcům zabraly, převzaly nad územím kontrolu a vyhnaly z ostrova většinu nebo všechny osadníky. U Point Blanche postavily Starou španělskou pevnost, aby území zajistily. Nizozemci se sice mnohokrát pokusili ostrov dobýt zpět, ale neuspěli. 15 let po obsazení ostrova, v roce 1633, španělsko-nizozemská válka skončila. Španělé už nepotřebovali základnu v Karibiku a ostrov jim přinášel jen nepatrný hospodářský zisk, takže ztratili chuť ho dál bránit. V roce 1648 ostrov znovu opustili.
Svatý Martin byl zase volný a Nizozemci i Francouzi využili příležitosti, aby se tu znovu usadili. Krásnější příklad známého rčení, že „historie se opakuje“, snad ani neexistuje. Nizozemští osadníci přišli ze Szent Eustatius a Francouzi ze Szent Kitts. Po několika počátečních konfliktech obě strany zjistily, že ani jedna jen tak neustoupí. Aby předešly otevřené válce, podepsaly v roce 1648 smlouvu z Concordie, která ostrov rozdělila. Smlouvu podepsali dva guvernéři ostrova, Robert de Longvilliers za Francii a Martin Thomas za Nizozemskou republiku. Francouzi si ponechali severní území, které obsadili, a pobřeží obrácené k Anguille, zatímco Nizozemci získali město a okolní území na jižním pobřeží. Obyvatelé mohli společně využívat přírodní zdroje ostrova.

Kolem rozdělení ostrova vznikla legenda. Podle ní obě strany uspořádaly závod, aby rozhodly o hranici svých území. Jeden francouzský gentleman pil víno, zatímco nizozemský gentleman jenever (nizozemskou pálenku). Když se oba dostatečně napili, vyrazili z Oysterpond na východním pobřeží ostrova. Francouz šel podél severního pobřeží a Nizozemec podél jižního. Tam, kde se oba pánové setkali, vytyčili hranici. Jenže Nizozemec potkal jednu dámu a zastavil se, aby se vyspal z únavy způsobené pálenkou, takže Francouz stihl ujít větší vzdálenost. Podle legendy ale Francouz očividně podváděl, když si cestu zkrátil přes severovýchodní část ostrova, a získal tak pro svou zemi více půdy. Legenda také francouzskou stranu obviňuje, že navzdory dohodě nešla jako pravý gentleman, ale chvílemi dokonce běžela.
Ačkoli se tenhle příběh dodnes často vypráví, nezakládá se na historických faktech. Při vyjednávání smlouvy měli Francouzi u pobřeží značné válečné loďstvo, které použili jako hrozbu.
Přestože byla uzavřena smlouva stanovující hranice, vztahy mezi oběma stranami nebyly vždy přátelské. Mezi lety 1648 a 1816 konflikty změnily hranici šestnáctkrát. Nakonec z toho vyšli lépe Francouzi s 21 čtverečními mílemi (54 km2) oproti 16 čtverečním mílím (41 km2) nizozemské strany.
V roce 1651 prodala Compagnie des Îles de l'Amérique francouzskou část ostrova Maltézskému řádu svatého Jana. Po 14 letech vlády řádu ji v roce 1665 spolu s jeho dalšími karibskými državami vrátili Francouzské západoindické společnosti.
Ačkoli Španělé zpočátku přivezli na ostrov jen malý počet otroků, kvůli pěstování bavlny, tabáku a cukrové třtiny, které slibovalo velké zisky, je později dováželi na práci na plantážích ve velkém. Počet tmavých otroků rychle převýšil počet bílých vlastníků půdy. V souladu se zvyklostmi té doby s otroky krutě zacházeli. Ti proto pochopitelně organizovali povstání a díky své početní převaze v nich dokázali uspět. V roce 1848 Francouzi zrušili otroctví ve svých koloniích, včetně francouzské části St. Martin. Kvůli tomuto rozhodnutí protestovali i otroci na nizozemské straně ostrova a hrozili, že utečou na francouzskou stranu. Nizozemské úřady ustoupily a otroky v koloniích osvobodily. Ačkoli se toto nařízení místně dodržovalo, otroci byli právně svobodní až v roce 1863, kdy Nizozemci zrušili otroctví ve všech svých ostrovních koloniích.
Rozdělení ostrova mezi dva státy trvá dodnes, konflikty ale v současnosti prakticky ustaly. Francouzské, nizozemské i místní nebělošské obyvatelstvo tvořené potomky někdejších otroků tu žije pokojně vedle sebe.
Po zrušení otroctví plantážní hospodářství upadalo a ekonomika ostrova tím trpěla. V roce 1939 dostal St. Martin významný impulz, když byl prohlášen za bezcelní přístav. Nizozemci se začali od 1950. let soustředit na cestovní ruch. Francouzům trvalo ještě dvacet let, než začali svůj turistický průmysl rozvíjet. Dnes je cestovní ruch páteří ekonomiky na obou stranách ostrova.
Hurikány Luis a Donna způsobily na ostrově ve XX. století značné škody, ale infrastruktura i ekonomika se pokaždé znovu postavily na nohy.
V roce 1994 podepsaly Nizozemské království a Francie Franco-Dutch treaty o hraničních kontrolách na Saint Martin, která umožňuje společné francouzsko-nizozemské kontroly u „rizikových letů“. S určitým zpožděním byla smlouva v roce 2006, v listopadu, ratifikována i v Nizozemsku a poté vstoupila v roce 2007, 1. srpna, v platnost. Ačkoli smlouva nyní platí, její ustanovení zatím nebyla provedena, protože pracovní skupina určená ve smlouvě ještě nevznikla. Koneckonců, spěch není pro Karibik zrovna typický.
V roce 2017, 6. září, ostrov prakticky zničil hurikán Irma – bouře kategorie 5+ – s trvalou rychlostí větru přes 180 MPH. Nizozemsko a Francie vytvořily různé fondy na obnovu ekonomiky ostrova. Nizozemci poskytli fond ve výši 550 milionů eur, který spravovala kancelář pro plánování obnovy, známá také jako NRPB.
Pomoc z francouzské strany byla bohužel mnohem pomalejší a slabší, ale naštěstí se dnes běžný život téměř úplně vrátil do starých kolejí. Ostrov mezitím nezapomněl být Friendly Island.


